Hranice mezi veřejným a soukromým právem dle Bible

Paradox současného pracovního práva plasticky zobrazuje srovnání citátu starého 2000 let a našeho současného pracovního kodexu a souvisejících zákonů.

Aneb jak by asi měla vypadat hranice mezi ryze soukromoprávní stránkou vztahů             zaměstnanec – zaměstnavatel a veřejným právem.

Začnu biblickým citátem:

 „…jeden hospodář hned ráno vyšel najmout dělníky na svou vinici. Smluvil s dělníky denár na den a poslal je na vinici. Když znovu vyšel o deváté hodině, viděl, jak jiní stojí nečinně na trhu, a řekl jim: ,Jděte i vy na mou vinici a já vám dám, co bude spravedlivé.‘ Oni šli. Vyšel opět kolem poledne i kolem třetí hodiny odpoledne a učinil právě tak. Když vyšel kolem páté hodiny odpoledne, našel tam další, jak tam stojí a řekl jim: ,Co tu stojíte celý den nečinně?‘ Odpovědí mu: ,Nikdo nás nenajal.‘ On jim řekne: ,Jděte i vy na mou vinici . ‚ Když byl večer, řekl pán vinice svému správci: ,Zavolej dělníky a vyplať jim mzdu, a to od posledních k prvním!‘  Tak přišli ti, kteří pracovali od pěti odpoledne, a každý dostal denár. Když přišli ti první, měli za to, že dostanou víc, ale i oni dostali po denáru. Vzali ho a reptali proti hospodáři: ,Tihle poslední dělali jedinou hodinu a tys jim dal stejně jako nám, kteří jsme nesli tíhu dne a vedro! ‚ On však odpověděl jednomu z nich: ,Příteli, nekřivdím ti! Nesmluvil jsi se mnou denár za den? Vezmi si, co ti patří, a jdi! Já chci tomu poslednímu dát jako tobě; nemohu si se svým majetkem udělat, co chci? Nebo snad tvé oko závidí, že jsem dobrý?…“ Mt.,20, 1-16

Uvedený citát zachycuje přirozenou situaci, kterou můžeme znát i dnes, kdy zaměstnavatel najme zaměstnance a domluví s nimi jejich mzdu. Na konci pracovního dne/směny mnozí protestují, že mají obdržet za celodenní práci stejnou mzdu jako ti zaměstnanci, které zaměstnavatel najal v poledne a dokonce i jako ti, které najal na poslední hodinu práce. Zaměstnavatel logicky odpovídá, že každý dostává to, co si navzájem sjednali. V normálním světě by šlo logicky o soukromoprávní vztah, kdy se dvě strany dohodly na podmínkách a tyto podmínky byly splněny.  

Naše otázka však je, jestli by takto přirozeně nastavené vztahy byly legální podle současně platné legislativy. Rovnou upozorňuji, že pro stručnost se nebudu zaobírat otázkami BOZP a PO, formou uzavření vztahu atp.

Problém podle současného platného zákoníku práce vznikne v tom, že nebylo dodrženo ustanovení o stejné odměně za stejnou práci, ačkoliv zaměstnanci dobrovolně uzavřeli pracovní smlouvu na předem dohodnutou dobu na danou délku pracovního dne za předem dohodnutou odměnu. Co by tedy zaměstnavatel podle našeho práva musel udělat, aby neměl problémy? V prvé řadě by musel každému vydat výměr s určením stejné mzdy (asi hodinové) a těm, které najal později, udělit odměny nebo prémie a vymyslet jejich odůvodnění pro případ kontroly inspektorátu práce, kterému zaměstnanci najmutí ráno, podají stížnost. Inspektorát, když nebude spokojen, protože má svůj metodický předpis a případně měl školení, rozhodne o doplacení rozdílu mzdy všem zaměstnancům, vždy do stejné výše s ohledem na odpracovanou dobu.

Co zbude zaměstnavateli? Buď napíše proti protokolu námitky, následně odpor proti platebnímu výměru, následně se vyjádří ve správním řízení, následně se odvolá a posléze až uhradí všechny náklady, mzdy doplatí a uhradí vyměřenou pokutu, povede několikaletý správní spor před správním soudem. Nebo zaplatí pokutu a doplatí všem onu mzdu bez dalšího. V každém případě jeho kalkulace na daný den a danou vinici je v trapu.

Co udělá příště poučen touto záležitostí? Dá práci jenom těm, které najme dopoledne nebo těm, co najme později, vyplatí méně peněz nebo tuto situaci zkombinuje tak, že odměny těm, co najal později, dá formou černých peněz. Což pro něj znamená opět další riziko, ale paradoxně možná menší, než když každému vyplatí to, co s ním původně dohodl. (Všimněte si prosím drazí čtenáři, že opomíjím variantu, že všechny vyplatí příště plně na černo, tzv. na ruku).

Absurdita této situace ukazuje, jak ono vlamování se veřejného práva a do práva soukromého poškozuje nejen zaměstnavatele, ale především i zaměstnance samotné. Kdy by byl zásah veřejného práva oprávněn?

Jedině v případě, že by zaměstnavatel sjednanou mzdu nevyplatil nebo zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu.

V tomto případě je však otázka, do jaké míry má být zasaženo do vztahu skrze administrativní proces správního orgánu a do jaké míry by spor měl být otázkou soukromoprávního soudu. S ohledem na slabší postavení zaměstnance v případě nevyplacené mzdy je určitě na místě zásah administrativně správní, v případě škody pak soudní ochrana zaměstnavatele.

V žádném případě však není akceptovatelný stav, kdy veřejné právo, potažmo stát zasahuje do situace, kdy se dohodnou zaměstnanec a zaměstnavatel, za kolik bude práce vykonána, pokud tito akceptují ustanovení o minimálním mzdovém standardu a dohodnutá částka odměny/mzdy je vyšší než tento minimální standard.

Uvedený příklad srovnání se současnou platnou legislativou ukazuje nejen, jaké ekonomické škody legislativa způsobuje vůči zaměstnancům a především zaměstnavatelům, ale i jaké ztráty způsobuje státu jako takovému, když na zmíněný případ musí vynaložit nejen nutné síly, ale i finanční prostředky. O morálních škodách, které jsou nevyčíslitelné, nemá cenu ani hovořit.