Proč novináři píší o problematice DPČ a DPP přesto, že jí nerozumí?

Instituty DPČ a DPP jsou jednou z důležitých součástí našeho systému, který zvyšuje tolik vzývanou flexibilitu a podporuje konkurenceschopnost našeho hospodářství.

Otázkou je, proč si novináři nedají práci s rešerší, tedy aby problém nastudovali a nesdělovali nám pouze své představy o skutečnosti.

Reaguji tím na článek v Barbory Janákové zveřejněný v Deníku N „Skryté zaměstnávání přes dohody by mělo skončit. Zbývají dva roky.“ ze dne 20. 07. 2020. https://denikn.cz/402552/skryte-zamestnavani-pres-dohody-by-melo-skoncit-zbyvaji-dva-roky/?ref=tit1

Považuji tento článek za typické pojednání, které na jedné straně shrnuje neznalost matérie, na druhé „dělá ze zaměstnanců pitomce“ a ještě se tváří, jak mu jde o „obecné dobro“.

V prvé řadě je třeba připomenout, že pracovněprávní vztahy spadají do oblasti soukromého práva a tedy jsou tvořeny nezávisle na právu veřejném. Konečně této problematice jsem věnoval své příspěvky dříve v článku Pracovní právo v ČR – pozůstatek socialistické právní praxe.  V druhé řadě je třeba připomenout, že směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) o transparentních a předvídatelných pracovních podmínkách v Evropské unii, byla přijata sama mimo zvyklosti, protože na Evropské tripartitě s ní zaměstnavatelé nevyslovili souhlas.

Zároveň je třeba dodat, že je jedním z plodů takzvané nezávazné deklarace „sociálních práv“ z roku 2017, kdy jde jen o pokračování snahy prosadit jednotné, marxistickým pozitivismem formované pracovní právo pro celou EU.

Teď k obsahu článku, titulku „Skryté zaměstnávání přes dohody by mělo skončit. Zbývají dva roky“ a tvrzením v něm obsaženým.

V prvé řadě již titulek a obsah jdou zcela mimo logiku. Dohoda o provedení práce, v některých případech i o pracovní činnosti (DPP a DPČ), jsou řádnými legálními základními pracovněprávními vztahy. Takže použití termínu „skryté zaměstnávání“ je hrubým zkreslením skutečnosti. Ani Blesk či Parlamentní listy by se za takový titulek nemusely stydět.

Tvrzení, že zaměstnanec má „několik dohod“ od několika agentur a pracuje pro stejného zaměstnavatele, je stejný právní nesmysl, protože agentury práce nesmí od podzimu roku 2017 přidělit zaměstnance k zaměstnavateli, kde má jiný pracovněprávní vztah či je přidělen v daném měsíci od jiného zaměstnavatele.

Sice je toto ustanovení, jak jsem několikráte na různých místech upozorňoval, hrubě proti Listině základních práv a svobod („právo na práci“), ale je to tak. Takže autorka si nedala ani tu práci, aby si ověřila právní stav oblasti, o níž píše. (Mimochodem, právě ona směrnice činí toto ustanovení „proti právu EU“. Takže jsem zvědavý, jak se s tím MPSV vyrovná).

Teď obecně k tvrzením v článku. V prvé řadě, v době, kdy tu na trhu chybělo 300 000 zaměstnanců, nikdo nikoho nenutil pracovat na dohody o provedení práce. Naopak… je tu velká skupina zaměstnanců, kterým z různých důvodů toto zaměstnávání vyhovuje a jiný typ práce nechtějí.

Proč tomu tak je? V prvé řadě jedním z důvodů je absurdní zátěž práce odvody a srážkami – cca 46 %, což je samo o sobě demotivující. Za další je to rigidita pracovního práva.

Paní redaktorka se snaží tklivě popsat (stejně jako nám předkládají socialisté z MPSV a další), že zaměstnanci nevědí, kdy budou pracovat, že nemají jistotu práce atd… Faktem však na druhé straně je, že jistotu nemá ani zaměstnavatel, že zaměstnanec do práce dorazí. Ano je pravda, že zaměstnanec má často ještě více takových dohod a mnohdy s více zaměstnavateli. Je zajímavé, že tuto formu prosazují ve velké míře mladí lidé (a nechtějí o jiné slyšet), protože jim jednoduše umožňuje zavolat zaměstnavateli a sdělit mu, že měsíc nebudou, protože jedou pryč…

Jako další tento typ zaměstnávání využívají právě zaměstnanci, kteří jsou pojištěnci státu (rodičovská, mateřská, studium, důchodci) a nechtějí 46 % své práce odevzdávat „eráru“…

A jako poslední výrazná skupina jsou ti aktivní, kteří mají odpracovaný plný úvazek v zaměstnání se všemi povinnostmi a další práci mají jako „brigádu“ nechtějí pracovat tak, že nechají eráru oněch 46 %. Dalším důvodem je , že ti aktivní, kteří navíc pracovali formou DPČ stát za posledních deset let totálně „okradl“ a jen od nich  čerpá odvody, viz dále.

Poznámka: To nehovořím o tom, že jsou některá zaměstnání hrazená hodinově, kdy i při odpracování většího počtu směn (což je opět omezeno zákonem) má zaměstnanec zároveň mnohem více volna… (pohotovostní služby, ostraha, atd. – 18 směn po 11 -12 hodinách), přičemž možnost odpracovat takovýto počet hodin pro jednoho zaměstnavatele  je  mimo zákonný  rámec účinného zákoníku práce, takže mu jiná možnost, než dalšího úvazku nezbývá, pokud se chce chovat maximálně legálně.

Dovolím se vrátit pár let zpět. Na počátku zde nebylo slovo, ale stav, kdy zaměstnanec si směl na DPP za 150 hodin ročně vydělat neomezené množství peněz a byl zatížen pouze daní 15 %, což se změnilo. Dnes sice může odpracovat 300 hodin ročně, leč, činí-li odměna z této  dohody přes  10 000 Kč měsíčně, hradí zaměstnavatel odvody, sociální, zdravotní a odměna zaměstnance podléhá nejen dani, ale i zdravotnímu a sociálnímu pojištění…

DPČ na v dané době podléhalo odvodům, zdanění a srážkám od každé koruny… Na druhou stranu, měl zaměstnanec právo na nemocenskou atd. kdykoli onemocněl. Později se ochranná lhůta zkrátila, ale stále, pokud pracoval v pracovním poměru a vedle toho na DPČ a onemocněl, měl hrazeny dvě neschopenky. Propad jeho příjmů nebyl tedy tak radikální. Nároky se počítaly z každé neschopenky samostatně. Jenže, pak přišly chytré hlavy a řekly, že do 2 500 Kč, dnes do 2 999 Kč měsíčně jde o zaměstnání malého rozsahu a tedy mzda do dané částky nepodléhá odvodům a srážkám na sociální a zdravotní pojištění. K tomu, pokud v daném měsíci zaměstnanci nevznikne nárok na pojištění, nemá ani nárok na nemocenskou… Tedy, můžete pracovat 80 hodin měsíčně třeba 5 let , hradit srážky, zaměstnavatel odvody, ale onemocníte-li druhý, třetí, čtvrtý den v měsíci, nestihli jste si vydělat oněch 3 000 Kč  , všechny předchozí poctivé odvody a srážky vám jsou na nic… Stejně tak v době Covidu na ošetřovné nemáte nárok, atd. atd. (Uvidíme, jestli se posledními návrhy situace poněkud změní). Tím se také DPČ stalo méně racionálním způsobem zaměstnávání nejen pro zaměstnavatele, ale i pro zaměstnance (pro ty hlavně) a tito přešli ve velké míře na DPP nebo rovnou tam, kde dostanou peníze přímo na ruku, či kombinují obě varianty, což jim dává ekonomicky větší smysl.

Poslední skupinou DPP jsou činnosti – výpomoc kolegům, náhodné brigády, náhodné výjezdy… Nemusíte mít živnostenské oprávnění a pro zaměstnavatele činnost odvedete, kdy on potřebuje a vy můžete…

Proč takové obsáhlé vykreslení? Protože článek se tváří ve známém klišé, jak zlí zaměstnavatelé odírají chudáky zaměstnance. Což je pravdivé asi v takové míře, v jaké zaměstnanci dělají nenapravitelné škody zaměstnavatelům.

Článek navíc opomíjí, že uzavření jakéhokoli typu závislého vztahu dle zákoníku práce je projevem oboustranné svobodné vůle. Zaměstnanci dobře vědí, do čeho jdou, co podepisují, protože to, jak jsem výše uvedl, velice často sami chtějí a požadují. Jinak zajisté smlouvu neuzavřou.

Jde o to, že za posledních 30 let se radikálně zvedla vzdělanost, obecně, tedy i vzdělanost zaměstnanců. Na což socialisté i paní redaktorka zapomínají. Doporučuji publikaci „Úroveň vzdělání obyvatelstva podle výsledků sčítání lidu“, kterou vydal Český statistický úřad již v roce 2014. https://www.czso.cz/documents/10180/20536250/17023214.pdf/7545a15a-8565-458b-b4e3-e8bf43255b12?version=1.1 Tam je možno zjistit, jak roste počet obyvatel a tedy i zaměstnanců s maturitou a VŠ vzděláním. Stavět je tedy obecně do role nevědoucí oběti, která neví, jaký typ smlouvy podepisuje nebo jaký typ smlouvy požaduje, je hrubě povýšenecký přístup.

Jak vidíme, je úžasné, kolik nepřesností, neznalostí a na druhé straně dezinformací a levicové propagandy se dá vtěsnat do tak malého prostoru. Asi by bylo lepší, kdyby příště paní redaktorka pouze zprostředkovala informaci a stanoviska. Směrnici si každý přečíst umí, srovnat si stanoviska také.

Co napsat závěrem?

V prvé řadě to, že instituty DPČ a DPP jsou jednou z důležitých součástí našeho systému, který zvyšuje tolik vzývanou flexibilitu a podporuje konkurenceschopnost našeho hospodářství. Posiluje svobodu zaměstnance i zaměstnavatele.  Snaha zrušit tyto instituty je jen snahou o – a tady se nebojím použít tento expresivní výraz – zotročení zaměstnance do jedné škatulky, redukovat jej na ovci, kterou lze ze strany státu lehčeji „stříhat“, a nebo vyhnat jej z šedé zóny do černé. Obé je zcela špatně, zvláště když si uvědomíme, že bychom opět táhli proti těm aktivním lidem, kteří si chtějí prací maximálně legálně obstarávat své prostředky. To nehovořím o tom, že jde ve velké míře o skupinu, která prostředky obratem vrací do ekonomiky opět, tolik vzývaná domácí spotřeba).

V článku příjemně překvapil šéf odborů pan Středula, který nevidí důvod pro rušení dohod.

Konečně, devastaci pracovního trhu a negativní dopady na trh zaměstnanosti po omezení „dohod“ na Slovensku jsme mohli vidět takřka v přímém přenosu. Proto tuto informaci v článku považuji za jednu z nejdůležitějších.

Za druhou významnou věc považuji to, že MPSV se zase chystá aktivisticky prosazovat své ideologické představy a čeká nás tedy tvrdý zápas o zbytky liberálních ustanovení našeho pracovního práva.

Osobně bych rád situaci změnil v zápas o zcela nově přeformulované moderní pracovní právo pro 21. století.  Včetně zachování dohod a jejich inovace…

Krátká modernizace, jak si ji představuji v dané oblasti oproti dnešnímu stavu:

1. Možnost uzavřít DPP až na 520 hodin ročně (10 hod týdně). Odměna z této dohody by nepodléhala odvodům do výše 80% minimální mzdy. (automat navyšování této částky).
2. Možnost uzavřít DPČ v rozsahu, který máme i dnes, to je do poloviny týdenní pracovní doby. Pro zjednodušení počítána od 40 hod, tedy 20 hodin… Vyrovnávací období za rok, tj. 1 040 hodin, srážky a odvody včetně hrazení nemocenské z tohoto typu dohody vrátit do roku 2001.
3. Pracovní právo liberalizovat včetně možnosti propuštění bez udání důvodu; měsíční výpověď s tím, že další tři měsíce průměrné mzdy hradí stát. Což vyjde laciněji než různé Covidy, dotace na vznik pracovních míst atd. Navíc to umožní nejen zánik míst, ale i vznik… což má v době měnící se ekonomiky zásadní význam.
4. A můj stálý evergreen – ze současné super hrubé mzdy udělat hrubou mzdu s tím, že se zruší odvody zaměstnavatele a zůstanou pouze srážky zaměstnance (a ideálně snížit součet všech srážek a plateb – daně, sociální, zdravotní… na max. 40% se zachováním odečtů na poplatníky atd… ) , což zjednoduší administrativu zpracování mezd a zajistí jistotu zaměstnavateli, že navýšení zaručené mzdy o 1000 Kč je 1000 Kč. (Samozřejmě, že to pomůže i tomu, že zaměstnanec uvidí, kdo na daném navýšení vydělá více, jestli on či erár).